Leoš Janáček : From the House of the Dead

Leoš Janáček (1854–1928)

JEJÍ PASTORKYŇA
Opera o třech jednáních podle stejnojmenné činohry Gabriely Preissové (1862–1946), verze 1916

Jenůfa – Libuše Domanínská
Stařenka – Soňa Červená
Laca – Antonín Jurečka
Jano – Míla Ledererová
Stárek – Vlastimil Šíma
Kostelnička – Marie Steinerová
Števa – Jaroslav Ulrych
Barena – Cecílie Strádalová
Pastuchyňa – Jarmila Lenská
Rychtář – Rudolf Asmus
Rychtářka – Helena Buriánová
Karolka – Marie Súkopová-Burešová
Tetka – Števa Svídová
Hlas – František Mikulica
Sbor opery SD Brno / sbormistr Benedikt Volauf
Symfonický orchestr Brněnského rozhlasu,
dirigent Břetislav Bakala
Čs. rozhlas Brno 25.–28. 3. 1953

ZÁPISNÍK ZMIZELÉHO
pro tenor, alt, tři ženské hlasy a klavír na slova neznámého autora (Ozefa Kaldy 1871–1921),
1921
Janíček – Josef Válka
Zefka – Soňa Červená
Ženský komorní sbor
Břetislav Bakala – klavír
Čs. rozhlas Brno 11. 8. 1953

JANÁČKOVO JEVIŠTNÍ A KOMORNÍ DRAMA

Ve dvou moravských příbězích – slovácké Její pastorkyni a valašském Zápisníku zmizelého –
zhudebnil Leoš Janáček (1854–1928) vášnivé vztahy mladých lidí. První příběh s tragickým
důsledkem poklesku a silným rozjasněním lidským, citovým i duchovním. Druhý s vědomým
selháním a s rozhodnutím nést za ně veškerou odpovědnost.
Její pastorkyňa vznikla podle činohry Gabriely Preissové (1862–1946), poprvé uvedené 9. 11. 1890 v Národním divadle v Praze. Janáček zhustil činoherní text a vytvořil úchvatné operní drama s opravdovostí a účinností. Důsledně uplatnil skladatelské přesvědčení o hudební nosnosti nápěvků, o přirozenosti opakování slov a o nejužším rytmickém i harmonickém sepětí hudby s dějem. V průběhu komponování ho hluboce zasáhlo úmrtí dcery Olgy, hudební citovost je zde proto mnohem osobnější a lyričtější než v jakémkoli jiném jeho díle. Ohlas Janáčkovy Její pastorkyně nebyl okamžitý, ale dozrál a nepolevuje v celosvětovém rozsahu.
Předlohou k Zápisníku zmizelého byla básnická zpověď neznámého autora (později vypátraného Ozefa Kaldy, 1871–1921), otištěná v brněnských Lidových novinách 14. a 21. 5. 1916. Janáčka příběh zaujal, ale ke kompozici se rozhodl až po vlastním, podobně nečekaném citovém prožitku. Skladatelovo vcítění do jednání postav je i zde bezvýhradné a v závěru opět dospívá k nadhledu a rozjasnění. Hudební podoba Zápisníku zmizelého a nároky na pěvce i klavíristu nemají ve světové tvorbě obdoby. Janáčkův skladatelský rukopis představují v krystalicky čisté podobě.
K oběma Janáčkovým dílům existuje